Libiku, tak naši často vzpomínali na válku, ale to jsem nebrala jako politiku. Tátovi bylo v 45 sedmnáct let a mamince 22. Zážitků měli plno a mě to bavilo poslouchat. Byly to zážitky typu, že táta chodil na kopec dívat se, jak bombardéry shazují bomby na naše město ( bydlel na vesnici), jak jim zavřeli střední školu a musel jít do fabriky na letecké motory, jak tam nechtěl chodit a předvolali si ho kvůli tomu na gestapo, jak maminka maturovala zrovna v době atentátu na Heydricha, jak babička poslouchala každý večer Londýn a po válce, když na barák předtím spadla bomba, se ukázalo, že měla rádio hned vedle komínu, takže celý barák slyšel, že poslouchá zakázaný zahraniční rozhlas apod. Byly to vzpomínky pamětníků, žádná politika.