Libiku, moje maminka se učila vařit až když babička byla tak nemocná, že už nemohla a pak zemřela. Mamince bylo 44 let a učila se to metodou pokus, omyl. Vaření strašně nenáviděla a nešlo ji to, chyběla ji chuť, nepoznala, jestli je něco chutné nebo tomu něco chybí. Pamatuji se, jak nám jednou omylem osladila polévku, místo osolila a strašně se zlobila, že jsme to nechtěli jíst. Vždycky říkala, že pro ni by bylo ideální spolknout ráno tabletku a zbytek dne nemusel jíst ani na jídlo myslet. Přitom musela vařit, protože táta byl doma v invalidním důchodu a kromě teplého oběda s polévkou vyžadoval i teplé večeře. Hosty jsme u nás měli málo, na oběd nikdy. Maminka ani nepekla. Když někdo přišel, musel být ohlášený dopředu a maminka koupila zákusky nebo chlebíčky. U mě by také náhodná návštěva dostala maximálně kafe ( někdy i bez mléka) nebo čaj. Nemám doma ani sušenku, protože bych ji snědla. Já jsem se učila vařit až jsme se po svatbě a BM vojně odstěhovali do svého bytu. Tchyně mi dala kuchařku jménem Kuchařský slabikář, kde byla všechna běžná jídla a postup byl popsán fakt pro úplné začátečníky a ignoranty, tudíž přesně pro mě. Pak mi ji vzala dcera a vaří podle ní ona.