lído, myslím, že je to hodně pěkně sepsané
já jsem byla velký klikař a moje dys se řešily už v roce 1984 (2. třída), protože se máma nehodlala smířit s tím, že jsem podle paní učitelky lempl, lenoch a mazal
jako největší problém se ukázala dysgrafie, pak nějaké drobnější poruchy, hodně kompenzované... dodnes řeším "drobnosti" jako že neumím koukat do zrcadla (copak v koupelně, to je v klidu, ale třeba v autě u zrcadla v křižovatce bývám dost nešťastná, protože nemůžu pochopit, co vlastně v něm vidím), neumím na první dobrou určit levou a pravou stranu v prostoru, natož když jde o kulatý knoflík (jak se ksakru určí, jestli mám TOČIT doprava nebo doleva???), mám problém s vnímáním času...
ve škole jsem pak místo diktátů dostávala doplňovačky, nehodnotil se rukopis, dostávala jsem nějaký čas navíc u písemek a podobně - nepamatuju si, že by mi někdo ze spolužáků záviděl nebo to považoval za nějakou extra výhodu - o to víc mě překvapuje, že to řeší dospělé osoby, v dnešní době
pravda, u přijímaček jsem už žádné úlevy nedostala, na sš už vůbec ne
ale teda hodně těch věcí víceméně samo vymizelo (s dopomocí paní učitelky na nápravy jsem se dokonce naučila celkem obstojně psát i psací písmo už někdy v páté třídě ), hodně věcí dokážu kompenzovat, ale některé mě budou provázet prostě napořád...
moje děti podědily taky poměrně dost dysfunkcí (něco po mně, něco po manželovi - ten měl smůlu a byl jen lajdák a mazal, bez diagnózy ), ale měly štěstí na velmi vstřícnou školu a taky jsou (ty dvě starší) nadprůměrně inteligentní a hodně dokážou kompenzovat inteligencí, takže se obešly bez ivp... kdyby měly méně vstřícnou školu, museli bychom nejspíš řešit ppp taky...