Valkýro, taky jsem nikdy nezažila nějakém mateřské pocity. Furt jsem po porodu prvního dítka čekala na tu vlnu mateřské lásky, která se ve mně vzedme a ono nic. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem si na malého "vetřelce" jenom zvykla a to, že dítě bylo na mě totálně závislé, mě naplňovalo spíš zděšením než nějakou ohromnou láskou. A bylo strašně namáhavé o dítě pečovat, bralo mi to všecky síly. Teď, když jsou děti dospělé a samostatné, dá se s nimi normálně mluvit a nemusím se o ně starat, mám k nim dále lepší a laskyplnejši vztah než když byly mimina a jen řvaly, spaly, jedly a kakaly do plinek.
K cizím dětem pociťuji spíš velký odstup, žádnou něhu k nim necítím, spíš jsou mi nepříjemné a neumím s nimi jednat a mladí kluci tak od 18-20 se mi třeba líbí, když jsou hezcí, nic mateřského k nim necítím. A líbí se mi i některé holky, řeknu si, ta je ale hezká, má krásné oči, vlasy, obličej, postavu. Necítím nic mateřského, spíš se mi líbí z estetického hlediska.