To si myslím. Mě to škodí už teď. Nezažívám až na výjimky dřinu, fyzicky už vůbec ne. A díky tomu, že jsem (ke svému prekvapeni) vcelku manuálně zručná a verbálně zdatná, jsem i rychlá. Ale trpím, když se musím soustředit na mentální výkon v situacích, kdy mi sedí po levici i pravici jedna sestra a spolu čile konverzují a do toho mi za zády klidně bafne někdo třetí, úplně cizí. Vysiluje mě pracovat s lidmi, kteří nerozeznají důležité od naléhavého (Takže mi hovor pacientovy sestřenice z pátého kolena spojí skoro až na záchod, protože volá podruhý, ale že pacient zvrací dvě hodiny se dozvím z lístečku na stole, když jdu náhodou kolem.).
Ale nejhorší je nebýt pánem svého času. Strávit 9 nejlepších hodin dne a třikrát do měsíce celých 32 nebo 24 hodin zavřená v baráku a s omezenými možnostmi nakládat se svým časem. Trochu to vnímám jako vězení.