Valkýro, já jsem si byla od předškolního věku vědoma toho, že se bohužel vymykám, co se týče komunikace s lidmi. Neuměla jsem se seznámit s dětmi, začít si jen tak s někým hrát, povídat, nevěděla jsem co a jak na to. Ale tak od svých dejme tomu 12 let jsem se rozhodla, že se musím snažit se to nějak naučit. Netvrdím, že to umím. Je pro mě pořád hrozně těžké a někdy i nemožné mluvit s cizími lidmi, ale trochu jsem přece jen od toho dětství pokročila. Taky už se nestydím jít do obchodu, zeptat se někoho na cestu a podobného věci, které pro mě byly třeba ve 20 nepřekonatelné. Hodně mi pomohla práce, kde jsem vždy musela dost komunikovat s lidmi, ať s kolegy nebo klienty zvenčí. A potom taky mateřství, kdy jsem musela zařizovat různé věci, protože jsem byla rodič. Naštěstí nemám problém třeba číst emoce nebo rozeznávat různé vztahové záležitosti, nejsem autista, spíš mám možná nějakou slabší sociální fobií. U mě to ani není o tom, že se s lidmi bavit nechci, spíš neumím.