že musím

opravdu nemáme nic, řádná majetek, nic, jsem závislí na příjmech

nevidím světlo na konci tunelu v tom smyslu, že bych prostě měla na vybranou

je mi občas blbě a těžko popadám dech, když si uvědomím, že to nebude jiné, že to málo, co jsme horko těžko našetřili za cenu fakt skromného života, nejezdíme na dovolené k moři, nebo na lyže, nic, tak nám teď požírá inflace, chtěli jsme být zodpovědní a něco mít na stáří, ale zase nikdy to něbylo tolik, abycho mtřeba mohli nakupovat nemovitosti, nemáme žádno, do prdele, někdy ztrácím chuť k životu, když vím, že ho budu stejně trávit v zaměstnání