Zasjaj, já myslím, že "už nám to došlo" (nestresovat se kravinama), taky mám pocit, že jsem nejkrásnější léta života, kdy jsem měla v podstatě všechno včetně 60 kg promarnila budováním lepších zítřků, o to je to hořčejší, že ten, kdo je budoval (a stresoval se) se mnou, nedostal šanci, aby mu to "docvaklo"

Z druhý strany, ono je to někdy těžký, speciálně teď jsem jednak všestranně pracovně rozpačitá (nechci říkat vyhořelá), k tomu dost chudá a velmi motivovaná k tomu vyrážet za hranice všedních dnů (vnouče na cestě v daleké zemi) a začít "být na prachy". Jelikož nevím, jak, ,by se, mi mělo podařit zbohatnout, nese to riziko, že budu dělat ukvapená a šílená rozhodnutí a skončím pod mostem nebo ještě lépe, začnu vypruzovat svého ležérního nevydělávajícího partnera