Hroudo, v poslední době to taky vnímám jako vězení:
"nevidím světlo na konci tunelu v tom smyslu, že bych prostě měla na vybranou

je mi občas blbě a těžko popadám dech, když si uvědomím, že to nebude jiné, že to málo, co jsme horko těžko našetřili za cenu fakt skromného života, nejezdíme na dovolené k moři, nebo na lyže, nic, tak nám teď požírá inflace, chtěli jsme být zodpovědní a něco mít na stáří, ale zase nikdy to nebylo tolik, abychom třeba mohli nakupovat nemovitosti, nemáme žádno, do prdele, někdy ztrácím chuť k životu, když vím, že ho budu stejně trávit v zaměstnání"
Mám to trochu lepší, mám byt, který jsem zdědila a ve kterém žiju. Ale též jsem měla snahu udělat si aspoň nějakou bezpečnostní rezervu na stará kolena ( zvlášť když vidím, jak mí rodiče byli už před 70 zdravotné odepsaní oba ). Takže život asi jako popisuješ, a nemovitosti jsem též nenašetřila V poslední době ale na mě hrozně doléhá únava v práci i doma ( je mi 51) , klidně usnu za chvíli po příchodu z práce, prospím pár hodin a večer už nic neudělám. Ráno jsem stejně unavená. Přitom objem práce narůstá, hlavně teď, kdy je velká snaha zajistit nedostatkové a nákladné stroje, materiál, peníze, aby se firma udržela v provozu. Tempo se zrychluje. Tak jen tak přežívám, a v práci slyším poznámky typu " vypadáte unaveně " " to víte, věk neošálí nikdo " ( šéfovi je teda 60, ale další dva společníci jsou oba mladí ).
ráda bych měla energii na nějaký koníček nebo zábavu, ale vidím jen skluz ve všem.
a vidina takovéhoto přežívání ještě dalších 14 let je dost zničující.