Vaitea, rozumím dost, řekla bych. Ale asi vnímám jako zásadní ten stav možného zhroucení. A vnímám ho jako to, kdy jde stranou všechno. Protože "není čas ztrácet čas". Možná to vnímám blbě. A doufám, že Hrouda bude ve své konstantní depresi ( zřejmě roky stejné a neřešené) tady nadávat dalších 30 let. A můj strach je zbytečný. Mmch pro Okolíka - ano, hodně lidí tak žije. I moji rodiče a kamarádky tak žijí, nebo žili. Nicméně furt ještě na to jsou s Hroudou 2 a furt ještě můžou spořit. Aspoň něco. Být od výplaty k výplatě a bez východiska zlepšení, to je teprve vodvaz. Já subjektivně pocit totální vyčerpanosti a pocitu beznaděje znám z okamžiků, kdy mi celoživotní plácání se v nemocech umožnilo tak akorát s vypětím sil pracovat. Starat se o dítě a jinak nic. Protože nebylo kdy. Ale uvědomuji si, že to fakt nebyl objektivní problém. Jen slabá období.