Katko, taky jsem mela ten pocit. Snazila jsem si to sama pro sebe racionalizovat, ze jen potrebuje vsechny moznosti jednoznacne pojmenovat a vyjmenovat. Nicmene s kazdym dalsim pacientem stejne prerustal pocit, ze tam je v jeho pripade zrejmy tlak jednim smerem.

A jeste v jedne situaci jsem mela pocit, ze byl nefer - kdyz mluvil s kolegyni o tom, co odpovida lidem, kdyz se ji zeptaji, jak proziva a zvlada opakovane setkavani se se smrti. Povazoval zjevne tu otazku od nezainteresovanych za uplne pitomou. -No co bych jim asi tak na to mel rict? Vzdyt se smrti se uz setkal kazdy... (omluvte me, pokud necituji presne)
Povazuju tu otazku za naprosto pochopitelnou a v pripade mediku i za potrebnou. Ano, pravdepodobne uz se kazdy z nich ve svem veku s umrtim nekoho blizkeho setkal, ale... 1) byl to pravdepodobne nekdo z rodiny, coz se proziva uplne jinak, nez profesionalni podpora a doprovazeni nevylecitelne nemocnych lidi 2) zazili to 1x, max. 2x a za 3) ta otazka je hlavne o tom, jak tak intenzivni vystaveni se smrti na cloveka pusobi a jak se to da zvladat. Odpoved neni zdaleka tak jednoznacna, jak pan doktor naznacoval. Nekoho to skutecne muze emocne zatezovat, ale zvlada to dobrou psychohygienou, nekdo to ma poskladane v hlavě tak, že nemocnym lidem poskytuje nejakou sluzbu a uspokojuje ho dobry pocit z toho, ze svou praci dela dobre, nekdo to vnima jeste uplne jinak. A vsechny zpusoby mohou byt dobre. Kazdopadne kazdy z tech lekaru by si nejaky zpusob vyrovnavani se se situaci mel nalezt. Bagatelizace dotazu od mediku tomu moc nepomaha.