Mí předci na zadku jen tak pro nic za nic neseděli, jako dítě jsem si kladla otázku, kdo jim to stále nařizuje.

Mám k pracovitosti ambivalentní vztah. Je pěkné, když rolník zaseje nebo když buchty voní na stole, když táta nebo máma vydělají hodně peněz, barák mají jako z cukrkandlu, před ním auto za milion a precizní zahrádku. Blbé ovšem je, pokud se stále něco musí, lidi se skrze to vzájemně buzerují, porovnávají, soutěží. Pokud jeden extrémně pracovitý vyrobí program zbylým šesti a ten, kdo by se náhodou na chvíli natáhl, je outsider.

Geny nezabiješ, jsem dost pracovitá a někdy mám sklony to chtít od ostatních, které třeba nenapadne, že už se "musí" vymalovat, umýt okna nebo něco podobného a bývají z toho mrzutosti.

Rozumem podepíšu manifest "chvála lenosti", jenže pudově pak vyskočím a začnu v nejnevhodnější dobu mávat hadrem, přesouvat nábytek a organizovat "vyšší životní úroveň".