Připadám si líná jak veš. Za období covidu jsem se ještě k tomu změnila v pekinéze, co se válí na gauči. Snažím se minimalizovat množství práce.

Permanentně nestíhám, ale kvůli nestihnutí se nedokážu přetrhnout, údržba domácnosti tím dost trpí. Aktuálně sedím (na gauči), mám kurz (pro kolegyně důkaz mé pilnosti), přede mnou je sušák s nesklizeným prádlem, neuklizená podlaha (po vystěhování citrusů v dost politováníhodném stavu), kolem mě se válejí ovladače a panenka. Ze skleněné koule na mě z kalné vody smutně civí řasokoule.

Stav skleníku zjišťuju z mobilu – právě jsem při kurzu nenápadně zkontrolovala graf nočních teplot, čili nemusím vystrčit nos. Zalévá to samo. Asi dnes zajdu pohnojit (když se mi bude chtít a najdu sílu).

Nakupování jsem za covidu omezila, nakupuju ve velkoobchodě a plním mrazák. Dnes ráno jsem vytáhla z mrazáku nějakou tu vienosserie a upekla (rodina a všude možně poskládané návštěvy to velmi ocenily – až teda na nečekaného celiaka).