Valkýro, já si nejnáročnější práci, do které se mi fakt nechce, nenechávám na konec, to potom dopadne přesně jak píšeš ty, člověk už nemá sílu, chuť, případně pomoc
ale ani s tím nezačínám, potřebuju pomalý rozjezd, jsem navíc sova, která musí ráno brzo vstávat, takže pozdě večer nemůžu a hned ráno to nejde

dalo by se na to výborné vymlouvat, což jsem tak trochu sama pro sebe jednu dobu dělala, ale pak mě dohnalo, co všechno se nahromadilo

pro mě ve škole je ta blbá práce administrativa, je jí příšerně moc, má termíny, jsou na to navázaní další lidi, na dodržení nejen mých termínů závisí pracovní místa pro některý kolegyně, takže musím nejen udělat svou práci, ale ještě i pohlídat ostatní, kterým ale nešéfuju, a ani to nejsou kolegové, ale rodiče dětí
vyhovuje mi teď najít si volný dvě hodiny, což je teda v rozvrhu problém,
příprava spočívá v tom, že uklidím stůl, aby tam nebylo nic dalšího k práci, třeba před odchodem odpoledne, dokončit rozdělaný věci, zapsat poznámky do kalendáře, domluvit co se dá, vyhodit všechny ty papírky, co po mě kdo chce,

a když tam mám místo a vyhrazený čas, jde to mnohem líp

pokud mi tam nepřistane nějaký supl, jednání, průser...
ale to už jsem tak psychicky připravená tu práci udělat, že ani nepotřebuju původně vyhrazený čas, ani mi nevadí zůstat tam s tím po pracovní době

do spousty nepříjemné práce se vrhám při okamžitým nápadu, že teď je ideální doba, asi nějaký příliv energie nebo co, že si mozek vzpomene, nevím, ale stane se, že sedím, nic nedělám, tupě zírám do blba, a najednou zjistím, že vlastně dělám něco, co jsem odkládala a do čeho se mi nechtělo