když byly děti malý, měli jsme nárok na příspěvky na děti. teda do určité doby, pak už jsme byl moc "bohatí" (haha). nikdy jsem neměla problém si o ně říct. pomáhaly tomu dvě věci:
- paní na dávkovém byla moc fajn a nápomocná, trpělivá, když jsem furt dokola vyplňovala ta lejstra blbě
- když jsem studovala, tak v předmětu sociální politika jsem řekla, že by mi bylo blbý žádat o pohřebný. učitel mi s velkým zaujetím vysvětloval, že je to důležité, abych si o něj zažádala, protože jednak proto mám sociální pojištění a jednak když lidi nebudou žádat o to, na co mají nárok, tak ten systém pozbývá smyslu