Tak to dost záleží na jednotlivci, jak dalece svůj pocit důstojnosti spojuje s pocitem autonomie, s mírou identifikace s povoláním, s konkrétními činy, které třeba v tom povolání dělá/dělal...
tomuhle se v češtině dost věnují lidi z Cesty domů, vzpomínám si, rozebírala to na také třeba jedné přednášce Svatošová... sice v jiném kontextu než je žádost o dávky, ale vlastně je to docela důležité téma, definování důstojnosti a míra její souvistosti se soběstačností v různých ohledech.

Pokud se člověk výrazně identifikuje s povoláním a zároveň výrazně spojuje důstojnost so soběstačností, tak může mít problém se žádostmi o sociální dávky, které narušují sebepojetí jako "finančně soběstačného". Podobně, jako zase některým lidem narušuje potřeba péče od druhé osoby sebepojetí jako "fyzicky soběstačného" a pokud mají velký překryv mezi soběstačností a důstojností, tak to pro ně je bolestné.


A teda proces samotný tomu asi často nepomáhá. Řada žádostí je složitých, vyžadující dokladování řady věcí, a priori zpochybňující pravdomluvnost, jsou de facto postavené na presumpci lži, což také může přispívat k pocitu útoku na důstojnost.


V oblasti dávek přicházím do kontaktu v poslední době asi jen s dávkami souvisejícími s postižením, a tedy když mi třeba před dvěma týdny nevidomá kamarádka líčila, jak často musí chodit "na komis" dokládat, že opravdu, ale opravdu se jí nevrátil zrak (má typ onemocnění návrat byť i zlomku zraku zcela vylučující) a jak nepříjemná tam ta procedura vždy je, začíná dotazem "A proč Vy sem vlastně pořád chodíte a opravdu se Vám to nezlepšilo?" ...podobně další kamarádka s výrazně progredujím nervosvalovým postižením, které se opakovaně ptají, jestli skutečně lékařské zprávy dokládají, že jako přeci jen nebude chodit... ono bolí samotné smiřování se se špatnou prognózou, ale ještě to někomu dokazovat... Další kamarád s jiným těžkým progresivním onemocněním mi tuhle "komis", kam taky opakovaně musí chodit, popsal jako "představ si, že je to otázka nějaké autosugesce. Když se na dloooouhém pochodu stále dokola motivuješ a uklidňuješ, že jsi přece zdatný turista, že máš výdrž a jistou nohu, musíš zastavit a snažit se někoho přesvědčit, že jsi neschopný a neujdeš už ani metr, tak to nechceš, natož, když ti nevěří"

Nakonec jsme se s kamarádkou po barvitém líčení poslední "komis" chechtaly tomu, že veškeré tuzemské církve by se měly jít poučit na přidělování invalidních důchodů a příspěvků na péči, protože takovou neotřesitelnou víru v zázraky nevidí jeden ani v Lurdech :)

A dokážu si představit, že podobně může bolet, když se člověk musí smiřovat se samotným faktem, že třeba nemůže najít práci, což je pro něj z různých úhlů těžké, a ještě si musí dojít pro další zpochybnění sebe sama v podobě apriorně podezíravého jednání.