Nepodporujte je! Aneb jak pomoci znásilněným Ukrajinkám?
Dominik Duka 25. 04. 2022 | 13:34 Přečteno 59347 krát

Je nutné připomenout nepřípustnost a opravdu hrůznost vlastního činu znásilnění. Musíme také ale hledat odpověď, jak řešit otázku početí nového života tímto bestiálním násilím.

Nepodporujte je!

Tak začíná prohlášení či memorandum uvedené v Deníku A2larm. Pro vysvětlení čtenáři, zmíněný text se dotýká ruské agrese na Ukrajině a to speciálně osudu znásilňovaných žen, kdy se nejedná o jednotlivý exces, ale o určitou „strategii“.

Myslím, že je třeba ocenit vystoupení na obranu takto napadnutých žen a dívek a poukázat, že se nejedná pouze o okrajový jev, ale o hluboké pošlapávání lidských práv a svobod s nedozírnými následky. Traumatické a posttraumatické důsledky tohoto zločinu zasahují životy dívek a žen nikoliv na krátký časový úsek, ale poznamenávají je na celý život. Diskuze či spor, který vypukl na základě prohlášení představitelky Hnutí Pro život, je důsledkem nedostatečného uvědomění si šíře tohoto fenoménu. Ne každé znásilnění přináší jako další důsledek nechtěné těhotenství, tj. těhotenství vyvolané zmíněnou agresí. Setkáváme se zde s fenoménem, který není jen součástí válečných zločinů spáchaných na ženách, ale i s fenoménem, který známe z života žen, které se rozhodnou ukončit toto těhotenství umělým potratem. Z hlediska biologicko-etického je nutno říci, že se nejedná o ukončení těhotenství, ale jedná se o smrt budoucího života. Představa, že otázka budoucího života není pouze jednostranným právem ženy, je v tomto případě neadekvátní ve vztahu k otci. Při znásilnění nelze hovořit o právu budoucího otce. Položme si však otázku, zda „nový život“ je od počátku novým jedincem, potenciálně novým člověkem. Jistě že ano! Za svou životní dráhu jsem poznal řadu mužů a žen, kteří „vděčí“ za počátek svého života znásilnění. Nesou si tíži tohoto „znamení“, protože někteří pocítili, že pro svou matku byli stálou připomínkou zmíněného násilí jakýmsi „agresorem“. Poznal jsem také i některé tyto matky, které se až po dlouhých letech života v dospělosti a při pohledu na úspěšnou životní dráhu svých potomků s touto bolestí vyrovnaly. Dokonce odpustily i pachateli. Nejednalo se však o válečný zločin. Otázka násilí na ženách v sexuální oblasti má širší kontext a je správné, že příslušné vědecké obory se touto otázkou zabývají a nabízejí potřebnou pomoc. Spor, který vyprovokovaly válečné hrůzy ve spojení s těmito válečnými zločiny, vyvolává oboustrannou diskuzi. Považuji za nutné, abychom tyto zločiny viděli v jejich komplexitě a povšimli si všech účastníků. Celý problém vyžaduje nejen nestrannost, ale musí být přihlédnuto, že pachatel, příslušník ozbrojených sil, je často také obětí těch nejsilnějších emocí a vášní, kdy hrůza z boje, strach a nenávist ho přivádí doopravdy až k úrovni jakéhosi amoku. Zabíjí bez rozmyslu a ničí vše živé i veškeré hodnoty, které reprezentují protivníka. Což neznamená, že tím je omluven a že by měl být zbaven zodpovědnosti! V případě bojů nejen na Ukrajině, ale i v jiných vojenských zásazích v současném světě (tak jako v obou světových válkách), by měla být kladena zodpovědnost za tyto činy i vedení armády a konkrétnímu veliteli jednotlivých vojáků, což se často nečiní. Dokonce v případě teroristických band a některých vojenských jednotek je chápáno znásilňování žen protivníka za součást válečné strategie!! Dovolím si jen malou poznámku: není však úplně korektní mluvit pouze o zločinech ruských vojáků, protože řada svědectví hovoří o nich jako o těch, kteří poskytli pomoc ženám v tomto ohrožení. Nechci tuto otázku dál rozepisovat, ale upozorňuji, že zjednodušeným přístupem bychom mohli vyvolávat šovinismus a nacionalismus.

Chtěl bych v tomto případě vyslovit uznání oběma stranám. Je nutné připomenout nepřípustnost a opravdu hrůznost vlastního činu znásilnění. Musíme také hledat odpověď, jak řešit otázku početí nového života tímto bestiálním násilím, aniž bychom se pokusili "řešit", jak tomuto činu předejít. Navrhovaná obrana pomocí pepřového spreje či „houkadla“ vychází ze starobylé tradice, se kterou se setkáváme již v době před Kristem při obraně proti znásilnění a ztrátě panenství. Věřím tomu, že existuje celá řada možností, ale nelze vidět jako jediné řešení neodporovat agresorovi. Při návštěvě papeže Františka ve slovenských Košicích jsem byl pověřen slavit místo něj bohoslužbu pro římskokatolickou mládež ve chvíli, kdy on slavil liturgii s řeckokatolickými věřícími. Bohoslužba byla z textů sv. Anky Kolesárové, mladé dívky, která se bránila znásilnění rudoarmějcem a zaplatila za to životem. Stačil výstřel ze samopalu, aby její život skončil. V úctě před velkým počtem mladých dívek i žen, které zaplatily za tuto obranu svým životem, považuji za nutné, abychom skutečně vyvinuli co největší úsilí nejenom jak těmto zločinům zabránit, ale také i v úctě pokleknout před těmito vzory statečnosti. Ano je to mimořádné řešení, hrdinské řešení a myslím, že ho také málo zdůrazňujeme. S přihlédnutím k Hippokratově přísaze, která není vázána na křesťanství, či náboženství, ale patří do sborníku obecné humanity, ke které dospěl antický svět, a je úzce spojen s prostorem tehdejší demokracie, a ta byla na našich lékařských fakultách v roce 1956 přepracována a nepřímo toleruje nabídnutí zmíněných „pilulek po“ jako jisté řešení. Ale ptám se, nenastoupí pak takové řešení v životě těchto žen, jejichž mateřství bylo již na samém počátku zasaženo dvojím traumatickým zásahem, jako nové trauma? Nepopírejme, že neexistuje postpotratové trauma. Jako kněz - zpovědník na poutních a lázeňských místech jsem se setkal s desítkami těchto případů a pokoušel jsem se těmto obětem poskytnout potřebnou duchovní útěchu. Již od středověku, protože znásilnění je bolestí, která postihuje lidstvo po celou jeho historii, bylo nabízeno těmto ženám východisko dát dítěti život a předat takto narozené dítě společnosti, která se jistým způsobem hlásí k určité odpovědnosti za tyto činy. V současné době je tímto řešením forma tzv. baby-boxů. Nepíši tento článek, abych odsuzoval, naopak, abych ukázal, jakou bolest působí zločin, kterým znásilnění je, a to především jako válečný zločin. Ve snaze o zachování života podporujme především ty formy, které se snaží v celé komplexnosti uchovat nový život a zmírnit utrpení těch, kterým bylo tak nelítostně a krutě ublíženo.

Hledejme cestu, jak pomoci i těm, kterým válečná vřava zatemnila svědomí. Neznamená to, že bych usiloval o beztrestnost či zmírňování postihu těchto zločinů, naopak! Viník má být potrestán, aby se napravil. V klasické válečné etice by následoval trest zastřelením takového agresora, což naše zákony neumožňují a nemíním o tom zde vést další diskuzi.

Prosím jen o nestranné přečtení textu a jeho reflexi.

Dominik kardinál Duka