Přidat odpověď
libiku,
nepochybuji, že Dominik Duka věří v Boha, a jsem přesvědčena, že Bůh D. Duku zná a zná se k němu a rozumí mu a chápe ho lépe, než je v mých možnostech (a, přiznávám, než jsem já ochotna). Za D. Dukou je bezpochyby kus dobrého života, dobré práce.
Jenže podle mě z toho nijak nevyplývá nutnost přehlížet to, co dělá špatně.
A položila jsi dost zásadní otázku, kam až může křesťanství dojít, aby se zalíbilo a nepopřelo sebe sama...
No, já po arcibiskupovi opravdu nechci, aby se radostně přidal k akci postinor. Ráda bych ale, aby nepomíjel například (křesťanský) apel na nenakládání břemen druhým. Ráda bych, aby rozjel nebo podpořil pomoc třeba pro Ukrajinky, které potratovou pilulku neměly a teď řeší nikoliv do jisté míry hypotetické těhotenství (u postinoru nevíš a nedozvíš se, jestli bylo vajíčko oplodněno), ale těhotenství potvrzené. Myslím, že v takto extrémní situaci není apel proti potratům to první, co je třeba. Spíš pomoc - těm, co se rozhodnou takto počaté dítě porodit (nebo - pragmaticky - se jim nepodaří potratit). Pomoc těm dětem - protože ty si taky ponesou do života obrovskou zátěž.
Zpět k tomu, kam křesťanství může zajít... Já bych ráda, kdyby křesťanství v prvé řadě ukazovalo, čím je, co nabízí, co může evangelium přinést každému člověku. Ježíšův důraz na službu oproti soudu. Morální učení je sice neodmyslitelné, ale až druhotné. Křesťanství přece není v prvé řadě strážcem morálky společnosti. Může (a mělo by být, imo) zdrojem etiky, ale to jde jen tehdy, pokud má důvěru. A důvěra se získává opravdovým zájmem, ochotou pomáhat...
Předchozí