Mně kniha od N. Aldort velice, ale velice nesedla, i když detaily si už nevybavím.
Ale naučila jsem se chápat, že děti prostě mají svůj důvod se zlobit.
Na druhou stranu ale já mám taky své důvody pro své požadavky. Takže se sice na ně (většinou) nezlobím, že se vztekají nebo protestují, ale ani se neomlouvám a neobviňuju, že něco nebude podle nich.

Mám odpovědnost, takže vyslechnu stanoviska, zvážím je a rozhodnu. Líbit se jim to nemusí, ale jsou tři a nikdy nebudou všichni spokojení. Pokakané batole, pro které nemám plenu, prostě nebudu přemlouvat, ani si nebudu vyčítat, že jsem tu plenu nevzala, vezmu ho pod ruku a bez bouřlivých emocí na své straně odnesu. Myslím, že to pro něj je sice nepříjemné, ale zhroucená máma, která se nechá přemoct batoletem, je určitě nepříjemnější.

Nemyslím to ve zlém, mám jen pocit, že někdy ta snaha vycházet vstříc potřebám dětí nebere v úvahu hlavní potřebu dítěte, a to je bezpečí. A bezpečí se nachází u silného a předvídatelného rodiče (který si pořád nesype popel na hlavu a nenechává se zatlačit do kouta). Takže si nic nevyčítejte.