Nikdo o tom neměl páru. Byla jsem hodné dítě, šla jsem do postele v osm, naši usínali kolem půlnoci, já ve dvě, ve tři běhala po obýváku, abych se unavila (a prd jsem věděla o tom, že tím to ještě zhoršuju). Usnula jsem, než oni vstali, pak jsem vstávala v půl sedmé do školy, to už nikdo doma nebyl.

A biorytmu přátelské povolání se u mě minulo s nadáním. Kdybych uměla jazyky, mohla jsem někam na recepci, ale smůla. Já se holt narodila pro školu, od první třídy jsem toužila být učitelka, pořád jsem si hrála na školu, často jsem to měla spojené s vedením nějakého oddílu. Hodně špatně jsem nesla, že nemám šanci se dostat na učitelství 1. stupně, natož to dostudovat (nástroj, zpěv), tak jsem na učitelství zanevřela obecně, šla studovat ekologicko (zájem) - technický (nadání) obor, který mi přišel smysluplný a i mě to hodně bavilo, ale celou VŠ jsem doučovala, poslední rok už jsem ve škole vedla kroužek a dva měsíce po promoci už jsem tam učila (F7, CH8 a CH9, Inf8 a Inf9 a k tomu jsem bzla třídní 4. třídz, kde jsem učila M, ČJ a Př)- No a místo, aby mě to odradilo, mě to naopak nakoplo ještě víc.

Zvzkla jsem si. Naučila jsem se techniky, jak usnout, jen musím hlídat i dobu, aby z toho nebyl "odpolední šlofík", což by vedlo k dalšímu bdění.