Přidat odpověď
Mám syna, to se tu ví. Chtěla jsem i druhé dítě, holčičku ideálně, muž to odmítl, dlouho jsem se snažila ho přemluvit a přesvědčit, nešlo to... Ve 40 (svých) jsem to vzdala s tím, že už je fakt pozdě, rozumově jsem si to zpracovala, žiju úplně normálně, hormony se mnou necloumaj, nekoukám cizím do kočáru, nekradu mimina... prostě jsem na to zapomněla.
Ale - mám teď těhotnou kamarádku-kolegyni, která je jen o rok mladší, takže rodit bude v 42 letech... a už ví, že to bude holčička. A její manžel je z toho nadšený, dojatě slzel u ultrazvuku atd... Ona taky zatím má jednoho chlapečka...
A mě je blbě. Nemůžu to ani slyšet, nemůžu se po pravdě na ni ani pořádně podívat (na břicho). Nechci se s ní o tom bavit, nechci poslouchat, co jí říkali na kontrole, nechci si prohlížet fotky z ultrazvuku. Když mi řekla, že to bude holčička, skoro jsem se rozbrečela, rychle jsem převedla řeč někam jinam a během asi 3 minut jsem odešla. Nedovedu si představit, že pak budu nedejbože "muset" "obdivovat" to mimino. Nebo až potkám toho jejího a ten bude nadšeně vykládat, jak je šťastný a tak...
Ona za to samozřejmě nijak nemůže, já rozumově vím, že je to "můj problém"...
Cítím se asi tak, jako kdybych chodila na IVF a furt nic a kámoška mi vykládala, že je popáté těhotná a že do toho vlítla, ani neví jak...
Chápu, že bych měla být "nadšená" a zajímat se a "sdílet to prožívání a tu radost", ale já fakt nemůžu. Přejde mě to?
Předchozí