Pole, však říkám, že po x letech odděleného života je to víc na snoubencích, jak finančně tak programem a že bych v tu chvíli nečekala, že matka zavelí, že ženich půjde s koulí u nohy kilometr a nevěstu musí strejda Pepík unést.

My jsme tedy "ze zvyků" absolvovali jenom zametání rozbitého talíře a asi krmení polívkou, to už si nepamatuju. Jo a vybíralo se do boty, což je hezký zvyk, jelikož ta svatba není zadarmo, je to obdoba dnešních finančních darů, akorát, že je tam lépe vidět, kdo dal kolik. Vím, že jsem měla půjčený stříbrný páskáče, co byly malinko jetý a kromě toho, že v nich peníz nedržel, nebyly ani tak chutný na pohled jako nová lodička, tož mi bylo trochu trapno.

Při druhé svatbě jsme chtěli civil, ale přišlo mi k radnici gratulovat pracoviště, což se předem čekalo, tak jsme ještě na radnici nacvičovali případný náskok do náruče za účelem přenést přes něco vtipného nevěstu. (nekonalo se). Jo a taky pořádající restaurace měla pocit, že nám musí nechat rozbít ten talíř, což nás malinko zaskočilo a pustili jsme ho tak nějak vlažně, takže střepů bylo málo, dodnes mě nějak mrzí, že jsem do toho nedupla podpatkem, to už jsem měla slušné boty. , mohlo být toho štěstí víc (dýl)