nevím, je pro mě nepříjemné vědomí, že o někom blízkém vím, že je v nepohodlí nebo v nebezpečí. Jsem schopna dojet se svačinou do školy sedmnáctiletému dítěti, kdyby ji zapomnělo a dovolilo mi to, teď hodně prožívám ovdovělého otčíma, který je v určitých praktických věcech bezradný. Vzhledem k tomu, že jsem ho získala až v dospělém věku, není to přehnaně osobní vztah, ale je mi ho prostě líto.
Jestli se bojím o děti? Tak snažím se žít v přesvědčení, že mají strážné anděle v pohotovosti a nic se jim nestane. Někdy mě ale vzbudí blbý sen a to vlezu do dětského pokojíku nebo telefonuji do patra či do Francie, abych slyšela to sladké
"mami, a jsi normální???!!!!"