Valkýro, byl to temný kraj, osobitý ale strašný. V našem domě bydlel osamělý senior, velmi zanedbaný. Byl to byt, který tvořila jedna místnost s vodou, bez WC, to bylo na chodbě, ale on používal kýbl. Chodila jsem mu nakupovat a na volném povětří jsem s ním besedovala, v neděli se vždycky vyfikl do kvádra a někam popojel, jednou umřel, když jsem odjela. Pak v sousedství bydlela hodně sociální rodina, její děti byly 12 hodin denně na ubohém tvrdém písku plném vajglů, chodily jsme je tam krmit, přiobléci, půjčit hračku... O jednom z těch nebožat (holčička Julie) se povídalo, že to má spočítaný, že dožívá po nějakém úrazu hlavy, co mu způsobil vlastní otec a nedá se s tím nic dělat. Zažila jsem tam smrtelný pád dalšího dítěte z okna, kolemjdoucí hrdý legionář z 1. světové války k tomu pronesl "o jednoho cikána míň" Tehdy jsem pověsila vlastenectví na hřebík. A pak tam chodila paní s kozou, můj syn si ji pamatuje (ještě mu nebyly 3, když jsme se stěhovali) tu kozu přejel vlak, když se zaběhla.

Zažila jsem tam ale první dospělé naděje a úspěchy, můj syn tam udělal první kroky, já maturitu, našla jsem tam opravdovou přítelkyni na celý život....nechtěla bych se vrátit ani na den..