V prvním manželství jsme měli jsme úzkou, dlouhou, na tu dobu krásnou koupelnu s wc, začínala pračkou, pokračovala vanou, pak bylo umyvadlo, zděné odclonění a záchod. Růžový mramor, modřín, nádhera, dělal to můj švára zedník.

Mělo to malý háček, skrze tu pračku nešly zavřít dveře, takže jsem si musela rychle zvyknout, že se fakt před sebou nestydíme. Dlouho mi to přišlo přirozený a svým způsobem milý. Jenže když šel vztah k šípku, začalo nám to vadit, ale zvyk je železná košile, docházelo k nepříjemným situacím.

Od té doby už jsem to nikdy nezavedla.