Federiko, mě by takový člověk akorát rozčiloval, já jsem byla ráda, že si mě nikdo nevšímá a určitě by mě nějaká nabíječka nebo čokoláda absolutně nezajímala. Dokud to trochu šlo, tak jsem si na hekarne četla a pak už jsem jen trpěla jak zvíře a modlila se, ať už to skončí. Co je s dítětem, mi bylo v tu chvíli úplně fuk, chtěla jsem jen, ať už to proboha přestane. U druhého dítěte mě pak ještě za živa bez umrtvení hodinu šili, 22 stehů a měla jsem čtyřicetistupňových horečku. Kdyby mě v tu chvíli chtěl někdo fotit, tak radši umřu. Dítěti naštěstí odnesli a dali mi ho na kojení až po 24 hodinách, kdy jsem už byla schopná se aspoň posadit. Stejně jsem byla pak v porodnici 9 dní, než jsem byla uznána za schopnou odjet domů. Pro mě byly porody nejstrašnější a nejbolestivější okamžiky mého života a jsem šťastná, že jsem je nemusela s nikým sdílet. Kdyby u toho byl BM, tak mě opustí už tehdy, protože by si musel myslet už tehdy, že jsem příšerná a neschopná ženská. Takhle k tomu dospěl až po ,20 letech, kdy už děti byly aspoň vychovaný.