Federiko, já rodila tak, že jsem věděla, do které porodnice spádově patřím, doktory jsem neznala. Můj BM mě tam dovezl autem, zazvonili jsme u vrat, vylezla sestra, řekla rozlučte se a zaklapla mu vrata před nosem. Se mnou sepsala papíry, pak jsem se musela svléknout a osprchovat se, sestra mě oholila a dala mi klystýr. Dali mi košili, takového toho anděla závažného za krkem. Pak mě zavedla na hekárnu, kde už byly dvě další ženy. Tam jsem ležela a nic se nedělo, občas nakoukla sestra. Po asi dvou hodinách přišla, pichla mi injekci, asi na urychlení, protože potom se bolesti rozjely už tak, že jsem nemohla číst. Pak zas přišla, řekla, pojďte na sál, já už se radovala, že už rodit, ale houby s voctem, musela jsem si vylézt na lehátko, prikurtovali mi nohy do třmenů a sestra řekla doktor vám píchne vodu. Od té doby jsem tam tak ležela u prvního dítěte 4 hodiny, u druhého osm a půl, přede mnou na zdi velké kulaté hodiny a celou tu dobu jsem mezi bolestmi neměla snad ani vteřinu úlevy. Měla jsem pocit, že mě čtvrtí žhavým železem. Že bych se ty příšerné hodiny mohla s někým o čemkoliv bavit, to ani náhodou. Nemyslela jsem na nic, nevnímala nic, jen tu příšernou nekončící bolest. Bylo to hnusné a odporné. Vůbec jsem nepoznala, kdy mám tlačit, žádné nutkání tlačit jsem neměla. Myslela jsem si, že určitě umřu, protože takovou bolest nelze přežít. Kupodivu oba porody samotné trvaly tak asi 5 minut a náhle všecko přestalo. U prvního dítěte euforie, že už je konec, u druhého strašlivá únava a ještě neskutečně bolestná hodina šití. Valkýro, taky jsem měla v papírech nespolupracující rodička, gynekolog se mě potom ptal, co jste tam proboha vyváděla? Strašně jsem se za to styděla, přitom jsem dělala přesně to, co mi řekli, jen jsem hrozně, nezadržitelně brečela bolestí. Pro mě naprosto ponižující odporný zážitek. Fujtajbl!