Půlko, za mě se razila pravidelnost ve všem. Dítě se ráno v šest mělo nakojit, odkrknout a s plným bříškem mělo spořádaně spát v postýlce, zatímco matka měla kmitat kolem domácnosti. V půl desáté znovu nakojit, prebalit, stoupnout do kočárku a nejméně tři hodiny být na procházce na čerstvém vzduchu. V jednu se vrátit, nakojit, prebalit, vyprat a pověsti plinky, vyžehlit plinky, o půl páté opět nakojit, uložit do kočárku a další zrihodinovaz procházka na čerstvém vzduchu, v osm vykoupat nové vanicce, nakrmit nejlépe kaší, aby mělo déle plně bříško a spát. V noci kojit maximálně jednou kolem jedné v noci, pokud se dítě budí častěji, podat čaj, aby se naucilo, že v noci se spí a nejí. Pokud dítě pláče, musí se nejprve zjistit, jestli je dítě v pohodě, tj. nic ho nebolí, netlačí, je najedene, nemá žízeň, má hračky, není mu vedro ani zima. Pokud je vše v pořádku nechat ho brečet, aby si nezvyklou, že na každé zabreceni někdo hned přiběhne. Pláčem sili plíce. Nechceme mít rozmazlené jedince, které mají rodiče obtočené kolem prstu. Dítě se musí přizpůsobit chodu rodiny, nikoli rodina dítěti. Dítě nemá chorobně viset na matce, protože nejpozději v roce stejně půjde do jeslí a matka do pracovního procesu budovat socialismus. Dítě se musí umět přizpůsobit kolektivu, žádné individuality nechceme, chceme platného člena sociistickeho kolektivu. To byly metody a cíle socialistické výchovy nového člověka. Nepomlouvam, přesně to se psalo v mojí mantře Naše dítě.