Přidat odpověď
Je více variant, způsobů, druhů...
Jednu jsem nastínila. Učitel je často ve třídě sám, takže ne vždy má náhled, jak to funguje u jiných. Při povídání v kabinetě nebo ve sborovně se může bát zmínit, že má s něčím (s někým) problém, případně nemá štěstí na ty "správné" lidi. Takže když se rozhodne při takové skupinové supervizi ten svůj problém otevřít, může se ukázat, že stejný problém má vícero lidí...supervizor může jen moderovat diskuzi o problému...u mě třeba bylo důležité, že jsem se tak rychle nezačala topit v emocích, dokázala jsem racionálně přemýšlet a dojít k závěrům, které mě, když jsem se v něčem plácala sama, nenapadly. Někdy se dojde k tomu, že člověk udělal vše, co udělat šlo a vlastně to nemá řešení, někdy se člověku uleví, že stejný problém má víc lidí a taky si s tím neví rady, že to není o neschopnosti apod. Zejména začínající učitelé se mohou topit ve spoustě problémů, o kterých si myslí, že je ostatní zvládají levou zadní a tedy i oni by měli...
Supervize pomáhá nahlédnout na problém zvenčí, očima nezaujatého, nezaangažovaného člověka.
S individuální zkušenost nemám. A pak snad může být i nějaká cílená, že má něco odkrýt, zjistit, ale s tím jsem se také nesetkala.
Někdy mi přijde, že něco takového probíhá i tady. Ne tedy pro učitelky, ty tu žádný problém připustit nesmí už hodně dlouho, ale obecně. Někoho něco trápí, tak založí téma a dostane se mu někdy konkrétních rad, ale většinou se různými otázkami a sdílením zkušeností ten dotyčný dohrabe k nějakému svému závěru, co dál, co s tím.
Předchozí