Starší dcerka má nějaké psychické problémy, je hodně precitlivělá (ale i na pachy, světlo, zvuk a na snížení cukru v krvi), není ji dobře ve skupině lidí, se kterými si nerozumí, díky tomu byla i ve škole šikanovaná. Je perfekcionistka, nesnáší, když nejsou věci na svém místě nebo jí na její věci sahá. Špatně se vyrovnává s krizovymi situacemi, vyústilo to buď nekontrolovatelnymi záchvaty vzteku a sebeposkozovanim. Na terapie dochází, bývá to chvíli lepší, pak chvíli horší, naštěstí to má postupný, byť pozvolný, vzestup.
Psychiatr doporučil medikaci, terapeuti by to v jejím případě také vítali, aby se jí ulevilo. K tomu, aby si pomohla, hledá zatím náhradní alternativy (kofein, energitaky, nikotinive sáčky), bohužel už má za sebou i první zkušenosti s přírodními drogami. Není v mé moci ji mít neustále pod kontrolou.
Bohužel její otec žije v představě, že bych tohle neměla mít problém uhlídat, že to je vyústěním toho, jak se jí málo věnuji. Že to jsou jen splíny, které jsou způsobeny nedostatkem vůle a vhodných aktivit. Léky odmítá úplně s tím, že to je svinstvo. Dcera měla po novém roce nastoupit na pár týdnů do SVP, kde by byla pod dozorem a mohla se v klidu připravit na přijímačky, jenže on s tím také nesouhlasil, odebral si ji k sobě, že bude bydlet u nich doma a on ji z toho dostane. Dopadlo to tak, že jsem ji za 14 dní měla doma, protože ji jeho nová žena nesnese a on chce nechce mít doma problémy.
Teď se situace opět zhoršila, konec školního roku, závěrečný projekt a pocity, že to není dokonalé, nestíhá a nezvládne prezentovat. Přitom to má velmi dobře udělané, byť to ještě na poslední chvíli měla potřebu nejen doladit a nejlépe úplně celé předělat, protože se jí to nezdálo dost dobré. Do toho otcovo rozhodnutí, že u něj bude celou půlku prázdnin, pak brigáda, šílí z toho, že nebude mít skoro žádný čas jen pro sebe. Takže opět pořezaná ruka, opět se mladší dcera chodí domu jen vyspat a najíst, protože je s tou starší doma k nevydrzeni. Lékař i terapeuti už bijí na poplach, že to bez léků nedá. Jenže otec je proti a přesvědčit se nedá ani tím, že by to mohlo mít tragické následky či v lepším případě jen pobytem na psychiatrii.
Co s tím? Já už se taky sotva držím. Dcera se mu postavit nedokáže, když se mu postavím já, opět se bude soudit a víceméně pod nátlakem se dcera rozhodne, že tedy otci ustoupí.