Přidat odpověď
Kosatko, ale není to trochu jaký si to uděláš, takový to máš? Loni jsme po covidu byli taky marní. Vánoce jsem zvládla, protože je miluju a baví mne. Ale dceřiny narozeniny (má je v týdnu před vánocemi) jsme krouhli na oslavu nejbližší rodiny (normálně to bývá velký adventní večírek) a šli jsme do oblíbené restaurace. A babičky se holt s dcerou viděli až o svátcích. Klasickou návštěvu sourozenců - cca 25 lidí - jsem prostě odpískala, že se na ni letos necítím. Byl u nás domluvený Silvestr - máme prostorové podmínky na podobné štrapáce, tenhle byl navíc se spoustou malých dětí a školičková herna je o svátcích prázdná. Po zralé úvaze jsem vyhlásila, že přenechávám prostor, přispěju oblíbeným moučníkem, naším uzeným a klobásama od místního řezníka. A že nevím, jestli budeme doma. Nakonec to byl fajn večírek - doufám - jen jsem si ověřila, že na sprosté hry už jsem stará. Omladina se vybavila, nabízela pohoštění, grilovala. Když nás to přestalo bavit, prostě jsme se stáhli do spodního bytu. Je strašně úlevné říct komukoli, včetně vlastních rodičů "promiň, ale z téhle oslavy bych neměla radost, jsem unavená, je toho moc". Těm nejbližším nabídnout společné kafe v kavárně nebo třeba společnou návštěvu výstavy oblíbeného malíře nebo co já vím kina. Nejvíc pyšná jsem já, sralbotka, která ještě ve čtyřiceti vyšilovala z návštěvy vlastní matky, pro kterou jsem nikdy nebyla dost dobrá z toho, že jsem řekla, že pokud nechce svoje narozeniny slavit u sebe doma, u nás to nejde, je tady binec, který teď nestíhám dát zavčasu do rozumného stavu - a nabídla jsem, ať si vybere, kde se chce potkat. Tím co píšu se nechci chlubit, kdybys mne znala dřív, pochopíš, že to je jen takové to "když jsem to zvládla já, zvládne to kdokoli".
Předchozí