Přemýšlím, jak vnímám restaurace já, Bouřčin odpor k nim mě dost překvapil.

Asi chodíme docela často.
Častěji jen na pití, sednout si, povykládat. Ale i na jídlo.
Restaurace jsou to velmi různé, od stánku s pitím až po nóbl.
Za sebe to nevnímám jako zážitek samo o sobě "Byla jsem v restauraci!!!!", ale spíš jako "útulnu" - na procházce si sednout, natáhnout bolavé nohy, osvěžit vyprahlé hrdlo. Nebo jako "dnes nevařím" a užít si volný čas jídlo, které připravil někdo jiný. Vařím docela ráda a tak normálně dobře, ale možnost, nevařit a pochutnat si, je velmi fajn.
Užiju si i hovor, většinou s manželem a dcerou, méně často s dalšími lidmi. Mám ráda klidné restaurace a dost mi vadí lidi, kteří se tam neumí chovat, ať už jde o zdivočelé děti nebo typy, co mluví na celou hospodu. Jiný program většinou nevyžaduju, spíš mě ruší.
Mám restaurece a podobná zařízení (teda nikoli příšerné nálevny) dost ráda.