Když jsme byli 4 lidi v malém bytě, dělali jsme větší rodinné oslavy formou výletu vlakem + jídlo piknikově po cestě, případně zamluvená místa v ověřené hospůdce po cestě a zpátky na vlak. Ale zvládli jsme i kachnu pro 12 lidí, židle jsme si půjčili.

S kamarády jsme se vždycky doma všude zmáčkli, to je snadnější, mí nejbližší přátelé vždy vytuší, jak se zachovat, nevadí mi, že normálně používají kuchyň, listují knihami, jdou se opláchnout do koupelny, dolejí si pití, natočí vodu, atd., třeba se postává v kuchyni.

restaurace mi dávají smysl, když třeba tetička manžela slaví šedesátity, tak se tam zjevíme, popřejeme, předvedeme děti, něco si zobneme a zase zmizíme. Jiní bezdětní třeba posedí déle. Když je to venku s hřištěm či zahradou, zdržíme se cca o chvilku dýl, když se s někým taky dětným na hřišti zakecáme, ale jinak je to stylem pozdravit a vypadnout.

Se starými lidmi nikam nechodíme - nevyhovuje tvar židlí, průvan, furt něco, navíc kdo koho vyzvedne a doveze, to je bereme radši k nám domů, nebo se stavíme u nich doma a děti vyženeme na hřiště, tiše v koutku sedět dlouho nevydrží.