Já se spíš snažím brát to tak nějak v klidu, nepanikařit, vyčkávat, jak se co bude vyvíjet...být ve střehu, to jo, ale nebudu se klepat strachy před něčím, co třeba ani nepřijde. To, co můžu nějak ovlivnit, to se pokusím a to, co nemůžu, nechávám být, ono to nějak dopadne...A beru věci prostě tak, jak přicházejí a pak se snažím najít to nejlepší řešení, jak z toho ven. Všemu se předejít nedá... A už dávno jsem si odvykla upínat se na nějaké plány, dřív jsem byla mnohem větší plánovač všeho, do detailu, těšila jsem se hrozně dlouho dopředu a když něco nevyšlo podle plánu, tak mě to vždycky naštvalo a rozhodilo...teď už se spíš snažím vidět i v těch nenadálých změnách něco pozitivního, proč to tak třeba asi nakonec mělo být jinak... Hodně mě v tomhle pocvičil syn, protože s ním se nikdy nedalo moc plánovat a upínat se na to, že něco proběhne přesně podle plánu...to, co u něj fungovalo jednou, tak příště už ani náhodou a zase jsme museli vymýšlet nové strategie.