jo, geny nepřečůráš... já jsem zoufalá, když vidím v přímém přenosu jak postupně vybublaly některé rysy po švagrovi v mé neteři - sice ho do nějakých dvou let neviděla, ale prostě to má zapsané v genetické výbavě... celé roky jsem se snažila ji naučit pracovat s některými sklony (především ke lhaní), ale jak se zdá, bylo to úplně k ničemu... jak dospěla, osamostatnila se a nemáme na ni moc vliv, tak se to rozjelo a já jen sleduju, jak si komplikuje život... ani já už nedokážu někdy rozlišit, kdy lže a kdy ne... v kombinaci s urážlivostí po své matce je to vyloženě nebezpečný koktejl... prý si našla psychoterapeuta, jenže buď kecá nebo je to ještě horší a neprohlédl to ani ten psychoterapeut - takže naposledy jsem si vyslechla hromadu historek o tom, jak ji poznamenalo těžké dětství a co na to terapeut a chtělo se mi mlátit hlavou o zeď (nejsem si jistá jestli její nebo svou) - jí vůbec nedochází, že já ty historky prožila s ní a VÍM, že to bylo jinak, než jak to prezentuje (a nemluvím o pocitech, ale o realitě) a kdyby to slyšel někdo cizí, nezaváhá ani vteřinu a všechno jí to uvěří (ona sama tomu věří)