Dvakrát jsem muže u porodu nechtěla, jednou jo. Nebyl ani jednou, protože i naposledy, kdy jsem se opravdu bála (převozu do jiné porodnice, oxytocinu a dalších zákroků, se kterými sice nesouhlasím, ale nedokážu je odmítnout, i když nejsem oslabená), tam se mnou být odmítl.

Dokonce nebyl ani v porodnici, vypustil mě z auta před porodnicí a odjel. Šla jsem na vyvolávaný porod a bylo to v době, když už byl tatínek u porodu standard, s taškou v ruce jsem vyšlapala schody do druhého patra a zazvonila. Dodnes "slyším" tu otázku "Sama?", když jsem sdělila, proč tam jsem. A proti předchozím porodům to bylo znát, většinu doby jsem byla kvůli zkalené plodovce připíchlá na monitor, byla jsem bezmocná, osamělá. U předchozích porodů tam byl větší šrumec, když jsem něco potřebovala, bylo si komu říct.

A nejhorší pro mě bylo zjištění, že si muž vypnul telefon, měl nějaké jednání, takže o narození dcery se pak dozvěděl až od své matky. Tři prcky doma hlídala moje máma, on prostě dělal, jako by se ho to vůbec netýkalo a to šlo vlastně o porod na den naplánovaný a věděl týden dopředu, kdy to bude.

Tři měsíce jsem s ním nebyla schopná mluvit, být v jedné místnosti, koexistovat, a smutné bylo i to, že on si toho vlastně ani nevšiml, což jsem zjistila po těch třech měsících, kdy jsem konečně byla schopná něco říct a vyvolala jsem rozhovor na toto téma.

Časem se to utřepalo, jeho vztah k dětem a péče o rodinu později vše vynahradila. Ale ty pocity opuštěnosti a bezmoci z posledního porodu si stále pamatuju.