Inko, mě taky kdysi rozoumek např. ve 14 letech takové komenty servíroval Postupně jsem se naučila, že nemusím všechno, co mysl plodí, říct nahlas. A potom už je fáze, že rozoumek sám sobě nabídne "vím houby, co ten člověk prožívá, že se to do jeho těla takto vepsalo".
A nakonec v rámci provozní slepoty tyto věci přestanu vlastně vnímat, koneckonců to, co lidem vidím v očích, nebo jak zní jejich hlas, je zajímavější, než špek na břiše.

Mě jen překvapilo, že někdo takovou cestou v životě ještě nešel a nedostal se k tomuto etickému milníku