"hrách na stěnu: společný čas NEMUSÍ probíhat v rámci "HLÍDÁNÍ", fakt ne, opravdu, doopravdicky"

Ropucho, ty jsi tak krásně zarputilá v tom svém teoretizování, jakkoli se ti tu nabídlo tolik praktických zkušeností.

Nárazové, výhradně z vůle prarodiče vznikající aktivity mají svá úskalí:

vnouče nemusí skákat metr dvacet z představy "budeme si nyní láskyplně číst", "hola, pojďme uvědoměle na klásky", ani vnouče nebude ronit slzy nad představou "sláva, sláva, babička dnes se mnou upeče boží dar (chléb)".

Rodiče mohou mít na tebou zvolený čas jiný program, dítě v tebou zvolený termín bude nachlazené, nebo třeba neochotné přestat skládat lego a jít se zajímat o cituji: "láskyplné podněty"

Ropucho, já si opravdu neumím představit, co poví tví potomci a jejich partneři, až na ně vyrukuješ s termíny jako:
neplacená námezdní síla, zdroj bezbřehé lásky, proč já-leda zcela výjimečně? rodiče nemohou/nechtějí poskytovat svému dítěti péči, nebo "však ty to nějak v práci zvládneš i beze mne, co bys dělala, kdybys babičku neměla".

Ty zcela automaticky stavíš rodiče do role sobeckého vychcánka a flinka a prarodiče to role zmírajícího otroka bez vlastní vůle. A dítě do role intenzivně vysilujícího faktoru, jehož ambicí je prarodiče zahubit nebo mu alespoň podlomit zdraví.