Na tohle byl expert jedem můj šéf. Sděloval kritiku tak kulantně a tak zdvořile mezi řádky, že to každý pochopil jako pochvalu. Pak mi hořce sděloval, že tamten člověk je úplně nemožnej, vždyť mu přece "naprosto jasně řekl", co po něm chce. Neřekl, ale ten šéf to vůbec nevěděl.

A naopak, sem tam mi řekl něco jako "tak jsem přemýšlel nad tím, co jsi včera naznačovala a máš pravdu". Přitom já o tom vůbec nic nevěděla. Naznačování totiž nedělám, buď to řeknu nebo neřeknu, ale mezi řádky nic nesděluju. Jenže on mezi mými řádky klidně něco vyčetl, i když tam nic nebylo.

On byl hrozně hodnej a hrozně fajn a byli jsme se sebou navzájem spokojení, akorát jsem teda s nikým v životě neměla tolik nedorozumění jako s ním. Pořád jsme si něco strašně složitě vysvětlovali. Skoro jako bychom třeba byli z jiných zemí a měli nějakou kulturní bariéru, ale my byli češi jak poleno a měli jsme dobrou vůli se dohodnout. Zvlášní to bylo.