My jsme měli klasickou svatbu v podstatě v režii rodičů, nebylo nám ještě ani dvaadvacet, s hysterickými matkami, ztraceným strejdou před hostinou, výslužkami. Odpoledne a večer už to bylo fajn, aby manželovi řekli, kde mne unesenou má hledat, musel dovézt zásoby na stávkový výbor (brali jsme se 9.12.89), po svém a se spoustou kamarádů jsme dělali i společnou rozlučku se svobodou. Pak jsme si střihli po třiceti letech ještě opakovačku, vedl mne nejstarší syn, manžel šel sám, oddával nás syn kamarádů (má právo oddávat, takže to bylo na stejné radnici, měl to moc pěkně připravené, ta rekapitulace toho, že toho dobrého opravdu bylo víc byla úžasná). Tím, že s námi krom dobrých kamarádů byly i všechny děti a dokonce první vnuk, měl člověk tak nějak pocit, že ta rodina je to, co jsme chtěli - nevím, jak to říct. Rodiče jsme na opakovačku už nezvali, manželův otec nežije, moji rodiče jsou rozvedení (to teda byli i před naší ofiko svatbou) a já mám hodně složité vztahy se svou máti. Rodinu jsme komplet pozvali na naše padesátiny a ty se zdařily. Dvakrát máme za sebou svatbu u dětí, jedna trošku netradiční absencí "rodných" příbuzných, ale my jsme jak Homolkovi a syn, který se nám nenarodil, ale v cca šestnácti si nás vybral vypadal spokojeně. po složitém dětství má potřebu všechno dělat "správně". Na podzim se vdává dcera, překvapili mne, jsou spolu už dlouho, předpokládali jsme něco jako "posíláme pozdrav z Bali a mimochodem jsme se vzali", ale ne, chtějí klasiku. Bude to náročné na počet lidí, budoucí zeď je z velikánské rodiny a i nás je jak myší, ale už se těším.