Přidat odpověď
Nejde o výchovu dospělého, ale o možnost sebepoznání a poznání těch druhých.
Můžeš od učitelů čekat, že se domluví, když je potřeba, ale ono ne, nedomluví. Už to tu někde padlo, řada z nich jede v módu "poslušnosti a neodporování", neumí sami diskutovat, natož to někoho učit.
Často dochází ke střetu generací a výchovných stylů, to je často problém i v rodině, kde jsou ti dva spolu povětšinou dobrovolně, zatímco ve škole se sejde 40 lidí a mají se domluvit na jedné funkční strategii směrem k dětem. Na prvním stupni se to ještě dá řešit tím, že se zavřu do své třídy a vlezte mi na záda, ale na druhém stupni, pokud nejedou všichni alespoň v tom základu podobně, je to malér vždy.
Teambuilding je jedna z možností, jak něco udělat pro to, aby to šlo lépe. I to, že se proti němu někdo vymezí a nejede dává důležité informace, se kterými se dá pracovat. I to, že někdo poslušně vykoná a jiný zase hledá skulinku, jak se všemu vyhnout a jde mu jen o tu chlastačku. A že někdo si užije právě ty hry a pak celý večer usrkává džus.
Podobně fungují i klasické školní výlety pro děti. Ne každý je nadšen, že se jede a kam se jede, a co se tam dělá nebo nedělá, ale dobrý třídní, bez ohledu na místopisný cíl, z toho vytěží maximum pro práci s kolektivem. A ani ve třídě se nemusí mít všichni rádi a přesto tam mohou být spokojení, když se ví, co komu vyhovuje. A na tom výletě se to zjistí snáz než ve třídě, kde většinu doby prostě sedí v lavicích a dělají to, co jim nalajnoval učitel. Když učitel ví, tak pak třeba funguje i ta zavrhovaná skupinová práce, protože fungují role ve skupině. Podle mě to má smysl.
Stejně tak lidskou stránku učitele těžko poznáš z jedné hospitace a pár porad za rok. A přesto je hodně důležité vědět o nich víc než jen to, jestli učí to, co mají a jak mají. A je dobré, když to o sobě vědí i navzájem.
Každopádně dělat něco takového jen proto, že je to zrovna v módě, případně se toho účastnit proto, že to někdo nařídí, smysl nemá.
Předchozí