NO jasan, Sandy na pouti - to jsem celá já. Plus taky moc neumim kouřit. Pouťová Sandy byla můj vzor, ta ukňochtaná a romantická ani ne. Pomádu jsem viděla mnohokrát, vlastně jí a dívám se na ní občas dodnes. Jsou to moje takové americké Tři oříšky pro Popelku - taky vím, co kdy kdo řekne. Jsou tam dobré typy, prototypy a archetypy. Když na Pomádu koukám, omládnu. Na chvíli. A čím jsem starší, tím víc tam vidím životních věcí. Mám ráda i ty písničky, jen tu poslední moc ne, protože je poslední. A scéna na pouti, kdy se Danny otočí, vytřeští oči a padne na kolena... no asi už se mi to nestane
Ale Horečka sobotní noci ani Xanadu mě nějak nebavili. A vlastně ani Olivia - na mě moc vzhledově jemná a hlasově "ukňochtaná" (já radši Pink). Ale jako ženská ve věku se mi moc líbila, stárla s grácií a bojovala statečně . Tak je mi po ní dnes smutno. A hlavně po tom, co pro mě znamenala a znamená = mládí pryč + všichni tam musíme.