Občas si vzpomenu na jedny známý, který měli pohledné černé morčátko s ták strašně přerostlými drápky, že ani nemohlo chodit a vypadalo jak střihoruký Edvard. Morčátko bylo puberťáků, kterým "se nechtělo". Rodičům se zjevně taky nechtělo. U zvířat je přece jasný, že si je pořizují primárně rodiče, ať se "děti" zapřísahaji jak chtěji.
Mě prudila tchýně, když už mi bylo skoro čtyřicet: "má ten pes vodu ? nemá ten pes hlad? nezajede toho psa auto ? to je dost, že se s nim pomazlíš... A když pes nebyl a já očekávala úlevu, ozvalo se "dostalo už to morče najíst ?"
Babička, když přijela hlídat své pravnouče, tak mi šla vyprat ručníky, neb se jí zdály zaprané a vyměnila morčeti podestýlku - bylo mi skoro třicet.
= to je na babičku, tchýni i na všechny ty zvířata, který jsem "utrápila"