No, já už nějakou dobu (16 let) nerandím, tak možná, že se doba změnila. Ale tehdy, když chlap řekl, že mě zve, brala jsem to tak, že platí. Ale tedy nedala bych si určitě nějakou nejdražší položku na lístku a vůbec bych se snažila být skromná. Ale do drahé restaurace mně pozval vlastně až můj současný manžel (v době, kdy jsme spolu ani nechodili, ale on asi pojal záměr) a to jsem muselo odmítnout, protože jsem měla trénink Jinak jsme vždycky byli v podniku, kde bych neměla žádný problém si svou útratu zaplatit, takže nebylo třeba být v křeči (a tedy jednu večeři bych zvládla zaplatit i v drahé restauraci od té doby, co pracuju).
Do problému se společným nájmem se nějak vůbec neumím vžít. Asi kdyby se mělo platit půl na půl a já měla míň peněz, holt bychom museli bydlet tak, abych to rozumně utáhla. Kdyby chtěl chlap bydlet líp, než si můžu dovolit já, musel by zaplatit větší část nákladů?