Na rande v drahé restauraci bych určitě chtěla platit svou útratu, ale klidně bych se nechala "přemluvit", že celou zaplatí on. Ale bylo by mi trochu trapné, že za mě někdo něco platí. Jakýkoli způsob zaplacení útraty v drahé restauraci by mě asi nijak nerozhodil. Leda, že by chtěl, abych zaplatila za sebe i za něj, to jo. Ale já jsem trochu až divná v tom, že chci být ve všech směrech samostatná a nemám ráda, když někdo něco dělá nebo platí za mě. Jakoby mě to v něčem zavazovalo a omezovalo na svobodě a emancipaci.
Bydlení bych klidně platila 50/50 i když by vydělával víc. Ale asi bych očekávala, že zaplatí třeba něco jiného, vzhledem k vyšším příjmům. I když stejně bych brala úhradu všech výdajů plus mínus 50/50. Že někdo vydělává méně je jeho problém - pokud není nemocný nebo na mateřské. Navíc já vždycky vydělávala víc než mí chlapi.
Asi jsem poznamenaná tím, že jsem do sedmi let žila jen s mámou a s babičkou, takže chlapa potřebuju jen k fyzicky náročným věcem, sexu, pochování, pokecání a utěšení. K placení ne.
Já si v těchto věcech moc nehraju na chlap/ženská. Ty doby, kdy si chlapi ženský vydržovali jsou přece dávno pryč. Vzděláváme se stejně, makáme stejně, příležitosti a možnosti máme stejný, chceme po chlapech, aby doma šúrovali a přebalovali děti, tak proč chceme, aby za nás "cálovali" útraty v drahých restauracích ?
Do drahý restaurace zvu svého drahého já, útratu platím já a on mi doma vysolí půlku nebo to, co utratil. Když emancipace, tak emancipace. Hold nejsem princezna, ale nosička kartonů mlíka.