Přidat odpověď
Můj muž byl v devadesátkách bohatý, spolu jsme se seznámili, když už chudnul, což bylo štěstí, protože mě jsou boháči nesympatický. Peněz by mělo být tak akorát, aby člověk nestrádal ani neměl moc starostí s prací a penězma. Já mám vlastně vyšší vzdělání než mí muži, asi i víc peněz, ale obojí je za cenu vyššího opruzu - dělat školy, víc práce a tak.
S mužem si dáváme svý peníze na svý účty a u výdajů se vždycky nějak domluvíme, aby to bylo 50/50. Ale oba jsme rozvedený, tak máme životní zkušenosti s dělením majetku.
V drahý restauraci objednávám a platím já, s číšníky hovořím převážně já, dýško dávám já, jsem prostě rychlejší a výřečnější. S mužem se o tom ale domluvíme a poradíme. A on mi pak doma vysolí půlku útraty. Do drahých restaurací chodíme rádi. Ale nikdo nikoho nezve.
Předchozí