Přidat odpověď
Myslím, že je důležité vybrat si školu, se kterou nemusím bojovat.
Já jsem hodně "protistádní", nějaké "povinnosti" nehodlám plnit, pokud nevnímám jejich smysl.
Proto moje dítě chodí na soukromou školu, kde z principu je ten přístup jiný:
- děti učitelům skutečně tykají
- domácí úkoly se nedávají (to samozřejmě nebrání tomu, aby se dítě doma učilo nebo si procvičovalo)
- učebnice a sešity zůstávají ve škole (bereme si je jen - dobrovolně - na víkend, čili během víkendu s dítětem proběhnu, co dělali ve škole, mrknu, jak mu to jde atd.), čili celý týden chodí jen s "pytlem" se svačinou a netahá se s aktovkou
- dětí je ve třídě 15
- hodnocení je slovní (ano, i teď ještě pořád i na druhém stupni)
- výuku mají blokovou
- nosit nemusíme nic (za 5 let snad jednou kaštany a asi 2x se po nás chtěly papírové kapesníky, ale povinné to není)
A to vzdělávání fakt funguje, děti umí, mají školu rády...
Platíme školné a nad rámec platbu za výlety, vstupné atd., to se pak vyúčtuje podle toho, na jaké akci to dítě reálně bylo.
I tak je nám všem jasné, že škola může dítěti poskytnout jen to, na co má. Takže každý podporujeme školu i nad rámec školného tím, co je pro něj přirozené. Já třeba 2x za rok kupuju dle jejich požadavků papírenské/kancelářské věci (kupuju i do své kanceláře, tak toho vezmu víc), dávala jsem do školy nějaký vyřazený nábytek (regály, knihovny) - prostě než bych to vyhodila, tak jim zavolám, jestli by se jim něco nehodilo a oni si něco vyberou..., nebo polštářky, přesně jak píšeš - odřezky látek, různé dřevěné kousky poliček a tak - s tím, že třeba se jim to na nějaké to tvoření bude hodit...
Když máte svou školu rádi a dokážete vnímat i její potřeby, tak je spousta věcí, které jí můžete dát a vlastně vás to ani nic moc nestojí (nebo nic) a oni na to pak třeba využití najdou... Někteří rodiče pracují v zajímavé práci, tak tam děti třeba měly exkurzi. Někteří tatínkové jsou šikovní, tak podpoří školu třeba vlastní prací při něčem.
možná jsou i někteří rodiče, kteří se jen "vezou", což může být pochopitelné s myšlenkou - zaplatím školné, tak ať mě víc s ničím neotravují - ale nevím o nich. Ona je to i určitá "kultura", nápodoba, resp. nastavování standardu. Přitom se nic nevyžaduje a neříká se to nahlas, takže se nikdo nemusí cítit trapně, jestli dá některý rodič víc a některý míň.
Předchozí