My jsme díky prvnímu zaměstnání mého muže - resp. švarcsystému, protože byl OSVČ a pracoval pro jedinou firmu a špatně (v náš prospěch) nastavenému systému odměňování paradoxně před třiceti lety měli životní úroveň sakra vysoko. Po asi dvou letech klesla na normu mladých manželů s dětmi bez stříbrné lžičky v puse(a já si sakra těžko zvykala), pak jsme v roce 2000 zariskovali s bydlením a ono to neklaplo a dlouho jsme jeli hodně nadoraz, zvlášť když jsme děti podporovali ve sportech. Dneska se máme dobře, ne natolik, abychom mohli dětem poskytnout nějaké majetky, naštěstí to nepotřebují, daří se jim, ale žijeme si velmi pohodlně a užíváme si nemovitost, která nám na pár let zavařila a uživíme se za práci v rozsahu poloviny úvazku na každého. Jen nejmladší nemá svoje bydlení (bydliště má u nás, studuje a pracuje v jiném městě, je tam v podnájmu u dcery) ale je mu teprve 22, pokud by jó potřeboval, je v našem domě volný byt (teda provozujeme v něm dětskou skupinu, ale prostě existuje), takže pod most by nemusel, ale předpokládám, že až bude vědět kde a s kým chce bydlet, zase se nějaká příležitost naskytne.