"jsem přesvědčená, že to tak funguje u řady lidí, možná u většiny? (u mě osobně určitě), že mnohdy pouze hrají společenskou roli a kdyby bylo na nich, raději by nekomunikovali."
Ropucho, když mi bylo cca 17-19, uvědomila jsem si, že se lidem nikdy nedívám do očí, neučiním oční kontakt ani při seznamovacím přípitku, neumím člověka sama oslovit a vést rozhovor, nezvládám setkání po letech na ulici (nevím co říct, tak předstírám, že dotyčného nevidím)
Dost hrozné pro obě strany
Resp. pro mě doslova trauma.
Tak jsem to začala pilovat, nejdřív to jistě bylo prkenné - úsměv i prchavý oční kontakt. Naučila jsem se čistě účelově ptát se "jak se daří?", "kde se tady bereš?". Ještě tak v 28 jsem to neměla kdovíjak v krvi.
Ale viděla jsem, že je to fungující model chování, a že se díky němá cítím čím dál lépe, bezpečněji, přirozeněji. Je to cesta, pro někoho fakt zdlouhavá. Když čtu některé názory, vidím, jaké by to bylo se na tu cestu nevydat, nebo se na ní zastavit a zůstat stát.