Potíž je, že řada rodin bude tzv. sendvičových.

Tj. uhoněná matka/otec rozveze děti do škol a školek (protože v té lokální není místo, blízká škola je špatná/dítě má speciální potřeby, které místní škola neplní/rodiče zvolili jazykovou, alternativní, církevní apod.), následně jede do práce, po práci děti posbírají, převezou na kroužky, do ZUŠ apod. a následně dojedou přes nákup v obchodním centru (místní síť reprezentuje Žabka) domů. Jednou v týdnu jedou k rodičům vyřešit opravy, poruchy mobilu, zjistit problémy v pečovatelské službě, dovézt rodiče ke vzdálenějšímu lékaři apod. Mezitím 2x do měsíce řeší nějaký zdravotní/preventivní/PPP problém dětí.

To není extrém. Nám se ten sendvič skoro vyhnul, protože jsme měli děti brzy (26, 29let). A byly časy, kdy děti byly daleko nemocnější, než 2 návštěvy doktora do měsíce - to extrém byl. Ale lidi s dětmi kolem 35-45 let to budou mít daleko horší, protože jejich rodičům ve stejné době bude 60-80 let a řada z nich bude zrovna ve fázi, kdy budou potřebovat podporu.

Problém je, že Češi například oproti Němcům, nebo nordickým národům, ale i mnohým jižním NEJSOU komunitní národy. Čili často nenajdete u sousedů reálnou pomoc (nemyslím hodina hlídání, když druhé dítě odjíždí sanitkou). Podobně moc nefunguje pomoc seniorů mezi sebou. Jsou země, kdy mladší vozí k doktorům starší a obec např. refunduje palivo - ovšem souvisí též s odchodem do důchodu.

Ovšem na komunitnější model bychom ovšem potřebovali daleko větší daně jak z příjmu, tak hlavně z majetku.